VYZNÁNÍ VPRAVDĚ BAROKNÍ

20.08.2020

#MACHO9 Jedním z fantastických klišé a žurnalismů je pomocné slovíčko barokní. V hlavě autora, který ve svém textu slovíčko použije, tak vzniká dojem, že čtenář/posluchač přesně rozumí, co tím myslí. Ukažme si to na příkladu: recenzent si neví rady s opravdu bohatou, až opulentní, ne-li přeplácanou výpravou a hrozitánsky zahuštěnou mizanscénou. Namísto nějakého chvatného popisu, v němž by své pohoršení nad nevkusem režiséra a výtvarníků přiblížil, je celkem rychle hotový zkratkou: "Bylo to barokní." Chudák čtenář si pak představí třeba Santiniho stavbu a říká si, že ta jej zase tak neuráží, a co se děje na jevišti, tedy nemusí být taková hrůza. K baroku vlastně zase až takový vztah nemám, byť by mě jako formalistu mělo vzrušovat, protože nejenže postavilo formu nad obsah, ale promixovalo na stejnou úroveň. Forma se stala obsahem a naopak. Nicméně baroko, které mi přirostlo k srdci, je Baroko v Čechách, temná epopej bratří Topolů.

Martin M. Macháček


FOTO: Michal Stránský (loutky Jiřího Nachlingera)