WE ARE GOING TO DIE

08.03.2020

#ALTERNA Po celý dušičkový víkend se v Paláci Akropolis koná hudebně-loutkový festival s hororově znějícím názvem NEKROPOLIS. Své aktuální inscenace při této příležitosti uvádí zakladatel loutkového divadla Teatro Matita a režisér hudebně-divadelní skupiny Fekete Seretlek Matija Solce. Tvorba Solceho se vymaňuje z tradičního pojetí loutkového divadla, jeho inscenace jsou hravé, plné černého humoru a často poukazují na vybrané společenské, sociálně-politické problémy. Inscenace KAR, která v létě zamířila na největší loutkářský festival ve francouzském Charvillu, toho není výjimkou. Sama bych se ji nezdráhala označit za "loutkářský punk". 

Po pochmurné návštěvě pražských hřbitovů se ocitáme, aby toho nebylo málo, na pohřbu Anny Kareniny. Očekávaný chlad však rozbourá živelnost. Místo klidného rozloučení pojímají tvůrci truchlící ceremoniál jako hudební kabaret s nádechem ruských folklórních melodií, který chvílemi zabrousí k drsnějšími žánrům s elektrickou kytarou. Diváci u vchodu do sálu dostávají svíčky a pokládají je před oltář s vystavěným umrlcem (Matijou Solcem) hrajícím na akordeon. Setkání všech pozůstalých ale hned Solce narušuje, vstává z mrtvých, stále opakuje slova: "Dnes ještě neumírám, dnes ještě ne, možná zítra!" Během kabaretní melodie se kolem stolu připomínající oltář srocuje šest všestranně talentovaných herců oděných do sladěných dobových kostýmů. Harmonika, perkuse, housle, cello, basa a pěti hlas, hudba se prolíná s výstupy herců, kteří ve střípcích vyjevují život romantické heroiny Anny Kareniny.

Anna Bubeníková jako femme fatale Karenina vstupuje energicky do sálu, nonšalantně se omlouvá za zpoždění, přičemž rozverně odhazuje kabát, hudba přehlušuje nekončící tok slov a ona usedá za violoncello. Jiří Jelínek, upjatý Karenin, se místo ní omlouvá a rozlévá nám (co jiného než) vodku. Pulsující atmosféra 19. století ruské buržoazie mě zahaluje jako mlžný opar, úzký kontakt s publikem je neustále podněcován a prostředí paláce Akropolis umocňuje pocit, jako by se zde zastavil čas. Pomocí důmyslné a dynamické kombinace slov, hudby a objektové animace herci ožívají obraz Anny Kareniny, jako ožívá i moje představivost. 

Za atraktivní považuji mistrovské mezihry s objekty, protože nejen slova v KARu slouží k vyprávění příběhu. Nejrůznější láhve, štamprlata, skleničky na víno a jiné předměty důmyslně dotváří prostředí barové či kabaretní. Svojí fragilitou předurčuje sklo k opatrné manipulaci, která může zároveň asociovat křehkost ženského zamilovaného srdce. Objekty jsou bohatě využity, sklenice představují nejen sklenice, ale také hudební nástroje. Rovněž zosobňují Karenina s Kareninovou nebo Vronského. Zásadní uzel příběhu Kareniny, koňské dostihy, doprovází dramatická hudba. Dusot kopyt představuje step s dvěma štamprlaty, přičemž malý elektrický vláček s kouřící cigaretou objíždí stůl v ohnivých plamenech. Mikro situace jsou zdánlivě jednoduché, ale efektivní, podněcují tak bezmezný svět asociací, herci si "hrají" a divákova fantazie musí s nimi. Proces hry s vlastní imaginací je intenzivní a zábavný, pouhý papír a špejle se v rychlém tempu stává oživlým dopisem a hned vzápětí ptáčkem na dlouhých nohách.

KAR se pohybuje mezi divadlem objektu, koncertem a kabaretem, přičemž příběh Anny Kareniny, jako průvodní motiv, pouze rámuje celé představení. Zlomky příběhu však naplňuje neutichající hudba a koncentrovaná groteskně ponurá atmosféra. Jednalo se o večírek, či pohřeb? Pocítila jsem až cosi rituálního. Mám truchlit, anebo se potutelně smát? Připadám si jako ta kouzelná mluvicí nádoba v představení se suchým ledem, do které je přilívána voda. Z nádoby stoupá prudký gejzír páry, jako ve mně srčí nabitá energie, dojmy a emoce.

Magdalena Malinová


KAR

Fekete Seretlek

Psáno z reprízy 2. 11. 2019


Režie: Matija Solce

Scénografie: Marianna Stránská

Produkce: Jan Tyl

Producent: Studio DAMÚZA

Koprodukce: Palác Akropolis (CZ) a KD Matita (SLO)

Hrají: Pavol Smolárik, Anna Bubníková, Jiří N. Jelínek, Ivo Sedláček a Matija Solce 


FOTO: Vojtěch Brtnický