WHEN THE WALLS TALK

11.06.2019

english below ↓


Španělský soubor Lacol, Institut del Teatre přivezl na letošní ročník PQ Studio: Festival inscenaci s názvem "Když zdi mluví."

Scénu tvoří vysoká a široká stěna z malých a velkých boxů. Každý box je přelepen fotografií reálných graffiti. Když se zhasne, dvě performerky prosvětlují jednotlivé snímky, buď pomocí baterek, nebo prostřednictvím LED umístěných uvnitř boxů, a tím je divákům zviditelňují. Příběh začíná, stěny ožívají a promlouvají.

Co ale říkají? A je to vůbec důležité? Ani jedno, ani druhé bohužel není z představení zcela patrné. Na dvou místech se sice rozvine epizodní mikro-příběh - například, když se přemnoží myši, které vyženou tři kočky a ty zase dva psi - ale tyto příběhy tvoří jen zlomek doby trvání představení. Celek je spíše chaoticky bizarní koláž přeskupovaných obrázků, piktogramů a laciných hesel typu: "I love porno" "I love feminism" "I love my vagina" "Změňme systém, ne klima!" (zde dokonce česky). Mluvíme o feminismu? O ponižování žen? Politice? Či o světové revoluci? To jsem se nedozvěděl.

Druhou, kratší část, tvoří promítání fotografií na bílou stěnu, jež vznikla demontováním boxů ze stěny původní a jejich otočením. Opět vidíme tagy, piktogramy a pop-artové graffiti. I když se tím naskytne zajímavá možnost skládání dvou snímků přes sebe, není tato efektivně využita; ze dvou fotografií vznikne chaos.

Myslím, že představení má dvě řešení. Zaprvé žijeme ve světě, kde si nechceme a nemůžeme rozumět, příběh je přežitek a kultura je v rozkladu. Zadruhé jsou to zdi, kdo k nám promlouvá - tak se v tom nesnaž, diváku, vyznat - vždyť je to jen hromada cihel, malty a omítky.



Spanish troupe Lacol, Institut del Teatre brought a staging called "When the walls talk" to this year of PQ Studio : Festival.

The scene consists of a tall, wide wall made out of small and large boxes. Each box is covered in photos of real graffiti. When the lights go out, two performers light up individual pictures, either with flashlights or with LED used inside the boxes, making them visible to the audience. The story begins, walls come alive and talk.

But what is it they say? And does it even matter? Sadly, neither is quite clear from the show. An episodic mini-story plays out in two places - overpopulation of mice which gets chased out by three cats who get chased out by two dogs - but these stories take up only a fragment of the show's runtime. The About humiliation of women? Politics? Or a worldwide revolution? I can't tell.

The second, shorter part involves projection of photographs on a white wall which was made by removing boxes from the original wall and turning them around. Once again we see tags, pictograms and pop-art graffiti. Even though this creates an interesting opportunity to layer two images over each other, it is not utilized and the two photographs result in chaos.

I think the performance has two answers. Firstly, we live in a world in which we are incapable and unwilling of understanding one another, story is a relict and culture is crumbling. Secondly, it is walls who talks to us - so don't try to make sense of it, viewer - after all, it's just a pile of bricks, mortar and plaster.

whole is more of a chaotic, bizarre collage of shifting images, pictograms and cheap slogans such as "I love porno", "I love feminism", "I love my vagina" and an addition in czech "Změňme systém, ne klima" (Change the system, not climate). Are we talking about feminism

Martin Tilšar.


PŘEKLAD: František Nový