ZÁHADA JMÉNEM LÁZNĚ

14.12.2019

#TIŠTĚNÉČÍSLO Skoro všichni znají někoho, kdo byl na dovolené v lázních. Co ale ti, kteří tam nikdy nebyli? Jaké to tam vlastně je? Dočkáme se odpočinku, klidu, ticha a příjemných masáží a procedur? Volné uskupení vi.TVOR (např. Dlouhý, Široký a Bystrozraký, 2017 nebo Pouťoviny, 2018), složené především z absolventů DAMU různých oborů KALD, diváka na ono záhadné místo přenáší a atmosféru mu zprostředkovává skrz nonverbální inscenaci Lázně.

Tvůrci vycházejí nejen z vlastních emocí a zážitků ze společného pobytu v lázních Jeseník a Třeboň, ale také ze zkušeností Alžběty Vitvarové (námět, výprava a režie), která v prostředí pracovala, a z celoživotní pracovní kariéry její babičky. Scéna tak evokuje snad vše, co souvisí s lázněmi či lázeňským životem (dokonce tvůrčí tým používá autentické materiály), a je vlastně malou, přesto velice detailní, rekonstrukcí lázeňského zařízení včetně venkovního posezení nebo stánku na kolonádě s oplatkami a vodou z vyvěrajících pramenů.

Napravo jeden z lazebníků žehlí bíla prostěradla a ručníky, z kterých vytváří typické hotelové labuťky, vlevo je lavička, nad kterou je solární svícení, a uprostřed scény dominuje dřevěná nahřívací sauna a stará kovová vana. V prostoru jsou také pozoruhodné předměty a zařízení, které divák nedokáže zcela identifikovat, až do chvíle, než s nimi herci rozehrají groteskní situace a dají jim v mnoha případech několik významů a vrstev. Například voda z vyvěrajícího pramene v inscenaci neléčí pouze fyzické zdraví, ale barman (René Vitvar - výprava a režie) ji nalévá jako panáky pro pacienty i lazebníky na pevné nervy nebo zapíjení žalu. Nic tak ve hracím prostoru nezůstává zbytečné, nepoužité a bez významů. 

Vše je bílé, čisté, výstavně připravené a na první pohled naprosto idylické. Atmosféře navíc pomáhá vůně lázeňských oplatek, které jsou vyráběny přímo na scéně, nebo zvuk kapely se žesťovými nástroji, která téměř po celou dobu představení sedí na zmíněné lavičce. Hudební trio také doplňuje herecké akce "kolonádovými" melodiemi dechovky, často disharmonickými tóny, které známe z kabaretů a starých televizních scének nebo humorných československých filmů 60. let - další inspirací tvůrčího týmu. 

Již od počátku inscenace připomíná němou grotesku a herce jako komiky s vážným výrazem nenaznačujícím žádné známky podivu, občas naopak ďábelským zvráceným úšklebkem, provádějící nejabsurdnější činnosti. Jedna z procedur například spočívá v namáčení prstů do vosku rozpuštěném v horké vodě. Nejprve herečka s již vytvořenou "prstovou" maskou pojídá s orgasmickým výrazem šunkový chlebíček, později k hrnci s voskem přiláká i svého nápadníka a slastně si užívá jeho trpění způsobené svou oblíbenou léčebnou kúrou.

Herci (Štěpán Lustyk/Lukáš Bouzek, Barbora Bočková/Anita Gregorec, Maryana Kozak/Anna-Marie Krušinová) mají několik postav, které často v sekundě, ale velice čitelně, mění a vyžadují přesnou práci těla a mimiky. Všem třem se různé charaktery (např. harašivý roztomilý lazebník a dvě sestřičky - nechtěná, ale snaživá a koketní zákeřná) lázeňských pracovníků v bílém i pacientů v retro plavkách daří, především díky zmíněné fyzické dovednosti dokonale vytvořit, a to i bez jediného slova.

Inscenace nemá hlavní dějovou linku, ale skládá se z několika na sebe navazujících skečů, které jsou i přes svou střihovost zcela srozumitelné. Pacienti se přichází léčit a trpět a lazebníci zkrátka chodí do práce, což zahrnuje nejen popíjení kafíčka, ale i vzájemné kamarádíčkování. Především vi.TVOR staví na přesně zprostředkované atmosféře, jež buduje v každé složce, a na momentech, kdy se postavy (nebo i diváci) dostávají do nekomfortních situací. Naštěstí však díky perfektně odhadnutým nuancím a vyvážeností mezi vážností, ironií (i když někdy opravdu ostrou a drsnou), hořkým humorem a nadhledem, léčivé bizarnosti a zvrácenosti všeho druhu přijímá publikum se smíchem a milým soucitem. Divák zkrátka dostává možnost nakouknout, jaké je každodenní fungování za "tajemnými" zdmi lázní, kritickým satirickým pohledem souboru.   

V průběhu představení se z místa, o kterém lidé tvrdí, že tam jezdí odpočívat a užívat si relaxu, vyjevuje tedy prostředí masochistických lazebníků a nebohých, ale přeci jenom trochu šílených pacientů, kteří pro své zdraví udělají (někdy bohužel i nechtěně) doslova cokoli. Na scéně se tak léčebné procesy střídají podobně jako čísla v cirkuse, kdy zvíře je pacient a cvičitel lazebník. Výstižné motto tvaru by pak nejspíše mohlo být "sladké trápení"!

Ono "trápení" a "trpění" se ukazuje také například při momentu, kdy barman zahlásá do mikrofonu jméno někoho z diváků. Divák je následně v zákulisí vysvlečen a do sauny přímo uprostřed jeviště přichází pouze v prostěradle. Poté odtud několik minut sleduje dění a z dřevěného nahřátého boxu mu kouká jen hlava, což působí velice komicky a stojí přesně na hraně snesitelnosti.

Výtvarné divadlo, jak o něm sami tvůrci píší v anotaci, v inscenaci představuje nejen do detailu promyšlená scénografie, ale i nesčetně silných vizuálně poutavých a originálních obrazů s využitím širokého spektra pozoruhodných lázeňských prostředků, které neustále diváky překvapují a baví. Přijďte si pro kritickou, ale odlehčenou a hravou, atmosféru do Lázní a ztraťte své iluze! 

Načerpejte skrze své vjemy chytrou a do puntíku promyšlenou práci ve všech složkách, které spolu fungují v absolutní harmonii. 

Sarah Slavíčková



ZÁHADA JMÉNEM LÁZNĚ

Výzkumný a tvůrčí tým: Alžběta Vitvarová, René Vitvar, Štěpán Lustyk, Lukáš Bouzek, Maryana Kozak, Barbora Bočková, Tomáš Sosna

Hudba: Jan Červenka, Matěj Vošický, Šimon Janák/Eva Přívozníková

Hrají: Lukáš Bouzek/Štěpán Lustyk, MaryanaKozak/Marie Anna Krušinová, Barbora Bočková/Anita Gregorec, René Vitvar


inscenace vznikla jako bakalářská práce Alžběty Vitvarové na KALD DAMU za podpory DAMU, Nadace život umělce, Priessnitzovy lázně a.s.


FOTO: Radek Habada, Milan Hajn

ILUSTRACE: Kateřina Kolouchová