ŽAKÉŘ č. 1 - KLAUN V ANTISYSTÉMOVÉM MANSIONU

23.12.2019

#TIŠTĚNÉČÍSLO #MACHO8 K filmu Joker se vyjádřili snad všichni. Kritici, stejně jako filmoví fanoušci i tmáři, popírači DC-kaustu i uctívači marvelovských Avangers, rozzlobení mladí umělci, kteří nešetří haterskými poznámkami o "povrchním, předvídatelném midcultu", nebo naopak nekriticky pobláznění filutové, kteří na plátně s obdivem sledovali ten nejrozkošnější přerod oběti v celkem pochopitelné monstrum. Všichni se mohou snažit, jak chtějí, ale to, že se Joker stal první komiksovou adaptací, která získala Zlatou palmu v Cannes (a pokud se nepletu, tak ve vztahu náklady/výnosy poráží konkurenci), je naprosto nezpochybnitelný fakt. Kdo by snad neznal Jokera, mohu lehce představit. Jestli existuje komplexnější protivník hlavní postavy v komiksovém příběhu, zároveň jeho odvrácená strana - nutný doplněk, bez kterého by byl poloviční -, je to právě vyšinutý psychopat s věčným úsměvem: Joker. Batmanovi - depresivnímu miliardáři a sirotkovi - nikdo jiný neumí svým smíchem tak bolestně připomínat jeho vlastní pochybení i pochybnosti.

Kdyby se text mohl smát, zní smích. 

Okolnosti mě k tomu sprostě vyprovokovaly, abych se k filmu Joker vyjádřil taky. Coby divadelní fanboy, teatrolog amatér - tím mířím na ty, kteří si neoprávněně myslí, že jsou teatrologové profesionálové (och, jak rád bych se, alespoň v jejich universu, sám stal Jokerem a dal jim pocítit jejich vlastní meducínu) - si mohu dovolit trochu fantazírovat. Než k tomu přistoupím, je třeba zdůraznit, že jsou komiksové adaptace Batmana, kde se Joker také vyskytuje. Mluvme jenom o některých, třeba Heathu Ledgerovi, který se do postavy natolik ponořil, že děsil své kolegy. Dalším, kdo na něj navazuje (a jestli jsem se nedíval špatně, tak také citoval klíčovou scénu z Temného rytíře (2008), kde se Ledger objevil), je Joaquin Phoenix. Pomineme-li stylové kořeny snímku, tak režisér a scenárista Todd Philips převádí komiksový svět do hyperrealistického civilu. Vznik superpadoucha, který je nám divadelníkům blízký například výrazným líčením i komplikovaným vztahem ke skutečnosti, ovšem nepředvádí jako výsledek špatného experimentu s chemií (ale kdo ví, třeba nějakou tu chemii občas dropne), nýbrž sleduje přerod produktu upadajícího liberálního kapitalismu v systémovou antitezi (či spíš antisystémovou tezi). Ta radost rozbíjet pravidla, klidně žánrové, literární, prostě vystoupit mimo konvence a s plnou teatrální parádou rozsápat všechno, co má nějaký pevný základ, je náramně osvobozující. Závěrečný showdown, kdy evidentně vyčerpaná postava (ale i herec) s vítězoslavným postojem oznamuje, že proběhla premiéra a teď se v plném provozu rozjedou větší parády. Zpochybnit se dá cokoliv a Joker je oslavou zpochybňování. Ovšem, co bych nezpochybnil, je film Joker jako výjimečný, minimálně z perspektivy herecké práce, dlouhodobé přípravy a absolutnímu se odevzdání temnotě. Sorry not sorry, takhle to mám. Takhle to mám ale i mojí idea fix, kvůli které původně vznikl celý tento text. Říkám si, jaký byl Joker podle klasiků českého herectví. Na první příčky stavím Petra Čepka, Miloše Kopeckého nebo Rudolfa Hrušínkého (toho nejstaršího, samozřejmě) a za své by uměl vzít i Darek Vostřel. Bylo by to naprosto FA-MÓ-ZNÍ! Vám povidám. Jen si to představte. Já si to představil a jsem fakt spokojený.

A kdyby mohl text snášet, snese tě ze schodů? 

Papír jo. Prý snese všechno, tak snese i tohle.

Pokračování příště.


Martin M. Macháček

divadelní publicista, fanboy, král bez království - blogger bez blogu