zbytky

06.12.2020

V hubené ruce se klepe žiletka. Je v ní zaklíněn jeden chlup z nohy, který žiletka odstranila přechozí den. Jinak je čerstvá a čistá, zatím se na ní neusadila žádná špína, vodní kámen ani rez.

Hubená ruka se uklidňuje a bílá koupelna se na chvíli zavalí tenkým potůčkem krve. Není jí moc, drobný škrábanec, malý čůrek, ale pocit, že krev napustila celou vanu. Hubená ruka se snaží z vany vytáhnout špunt, který se škodolibě zasekne a koryto lidské špíny si tak musí krev v sobě uchovat. Možná se krev vsákne do smaltovaného povrchu a bílá se promění v nevinnou světle růžovou.

Pára a dech válcují zrcadlo.

Právě do zakrvácené vany vstupuje nový obyvatel koupelny. Krev nevidí, ale sahá mu těsně pod kolena. Lepkavě obaluje dlouhé tmavé chlupy na lýtkách. Železitou vůni do sebe absorbuje vůně kávy, která se odpařuje z hrnku na umyvadle. Koupelna začne skákat. Podobně jako někdy skáče rozzuřená pračka, která nejde zastavit. Koupelna se začne zmítat v rytmech techna a vyskočí na dvůr. Rozbíhá se proti garážím a prorazí je. Rozbíhá se proti druhému baráku vnitrobloku a prorazí ho. Už je na ulici a radostí se smýká mezi lidmi, kteří vystrašeně uskakují. Řítí se městem, jako by tak měla najít nějakou svobodu. Cáká z ní krev a kafe, všechno kolem sebe uvádí do pohybu neuchopitelnou hudbou. Proud tekoucí vody však daleko od zdroje ztrácí na síle. Spolu s intenzitou toku se mění i rytmus a ten se pomalu přeleje do smutku The Smiths. Koupelna se plouživě vydá na cestu zpátky, zasadí se do svého kvádrového důlku a s vybryndanou kávou a krví trucuje, zatímco se síla proudu vody vrací.

Čas v kuchyni stojí. Svět v kuchyni stojí. Dívka kouří a popel sklepává na desku stolu zakrytou hustým kobercem popela z předchozích dní. Vydechnutý kouř nestačí projít otevřeným oknem, vlévá se průsvitných nitek záclony, která ho v sobě drží jako film. Materiál na dokument. Páska filmu zastaveného času se táhne z kuchyně do sluncem prozářeného pokoje. Slunce tu nikdy nezapadá, nikdy nepřestává konstruovat světelné geometrické tvary po stěnách a na parketách. Páska se protáhne tou neviditelnou škvírou zavřeného okna a vyráží na cestu jako nos princezny z pohádky Tři veteráni. Nese s sebou koberec z popela, vůni marihuany, rozlitého červeného vína, kávu i krev, ale všechno vymýtí vůně slunce. Jeho světlo pak postupně vyčistí každý záznam filmu z pásky a ona pak zachytává film nový. Prosmýkne se parkem a odchytí obrázek rozvalených polonahých těl škvařících se ve sluneční záři, zasekne do sebe štěkot psů i pach jejich hoven, zamíří mezi dech zpocených běžců a pak nasedá na vlak, vyjíždí z města.

Chce vyskočit z vlaku, ale zasekne se mezi dveřmi a roztrhne se. Část zůstane ležet na podlaze vlaku a někdo se do ní zamotá až bude vystupovat a upadne na nástupiště. Možná si nabije čelo. Druhá část se zamotá do větví stromu u řeky a zůstane tam jako plastový odpad, který lidé pohazují na náhodná místa v lesích.

Alexandra Ratajová


FOTO: Alexandra Ratajová