ŽIVOT K UTOPENÍ

25.06.2019

#ALTERNA Vít Neznal & kol. uvedli na Jatkách78 obnovenou premiéru úspěšné inscenace Nesnesitelná tekutost bytí. Režisér v ní hledá otázky týkající se prchavosti života a věcí kolem nás. Navíc je celý tvar na české poměry celkem unikátní. Jevištěm se pro jedinou herečku stává obří skleněná krychle. Z ní navíc není úniku ven a diváci sedící na tribunách ji sledují ze všech čtyř stran. Protagonistka připomíná rybičku v akváriu.

Již při příchodu s námi protagonistka Kateřina Dvořáková komunikuje. Komentuje dění kolem sebe a opozdilcům hledá ještě zbývající volná místa k sezení. Svým počínáním trochu evokuje moderátorku a krásku v ringu, jako na šampionátu v boxu. K tomu jí slouží mikrofon spouštějící se od stropu haly jedenáct, zvané Skleněnka. Jak se později ukáže, tahle asociace je celkem trefná. Jejím nepřítelem se později stane čas, voda a nevědomost nacházejících událostí. Dojem arény či ringu podtrhuje i nasvícení, které tvoří především barvy měnící zářivky v rozích akvária. 

Následuje monolog, v němž si s námi Dvořáková pohrává jako kočka s myší. Je to taková malá provokace. Neustále hovoří o "tady a teď", čímž napíná celé publikum v očekávání, kdy se začne nádrž plnit. Jde o promluvu s až existenciálním přesahem týkající se vratkosti a náhodnosti událostí v lidském životě. Hlavním prvkem je voda reprezentující vratkost osudu, jelikož panuje mezi publikem všeobecné povědomí o tom, co se má stát. A herečka svou promluvou toto očekávání ještě přiživuje... "Třeba se to stane právě teď, teď v tomto okamžiku, anebo ne?" Asi takto by se dalo shrnout její úvodní vystoupení. Téměř se zdá, že někde okolo sebe má tajné tlačítko, kterým spustí příval vody do nádrže. Nebo že by tajné znamení s režisérem? Strašný omyl. Žádná signalizace, ani tlačítko nehledejte, voda není její hračkou, ale osudem nebo životní změnou, chcete-li. A ta, jak všichni víme, přijde znenadání. Na naší vůli a přání zcela nezávisle, nekontrolovatelně.

Právě voda, jako představitel změny a až totálního obrácení života naruby, hraje v celém tvaru prim. Jako se o sklenici s vodou dá říci, že je zpola plná, nebo prázdná, i kapalina hnaná do krychle představuje bipolaritu života. A to za zvuku čerpadla, jehož hlasité mručení se režisér nesnažil vůbec maskovat. Stává se tak pro polovinu obecenstva tajemnou a neviditelnou hybnou silou, která bez našeho přičinění a zcela o své vůli uvádí věci do chodu. To je případ ale pouze poloviny diváků. Ta druhá polovina, pokud si jej vůbec všimne a hodlá mu věnovat pozornost, vidí čerpadlo zcela odhalené a závoje mystiky zbavené. Vidí zde stroj, který někdo ovládá, žádnou mytickou sílu. Opět určitá dualita přirovnatelná k náboženství. Jsou tací, kteří věří, a ti s pragmatičtějším viděním věcí. Dualistickou roviny vody musíme ale vnímat především ve spojením se vzduchem. Právě kontrast a množství jednoho, nebo druhého v nádrži představuje proces a postup změny. Tu si herečka zprvu užívá, vždyť se jedná o něco nového vzrušujícího, co tu dosud nebylo. Samozřejmě na to také čekala, jako všichni ostatní v sále. "Nyní" si může užívat její přítomnosti a brouzdat se ve v tekutině, která dosahuje výšky dětského brouzdaliště. Poměrně snadno lze pozorovat, jak její přítomnost bytostně vyhledává, a to i přes malé překvapení, když voda začne nejprve pršet ze stropu. Opět narážíme na dualitu, Neznal se snaží si pohrávat s očekáváním a najít pro každou věc netradiční řešení. Takových bipolárností a malých překvapení se v inscenaci nachází ještě mnoho. Na příklad, když herečka po první velké "záplavě" začne dražit své pastelové holiny, které se z původní směšně nízké ceny vyšplhají k až astronomickým částkám. Zde jde o rozdíl mezi důležitým a banálním, o snahu maskovat problémy.

Právě jasně červené galoše jsou nejvýraznějším prvkem kostýmu. Doplněny jsou šedými šaty, pod nimiž se schovávají už jen plavky. Nenápadně nápadité zpracování vytváří pocit lidské šedosti a průměrnosti. Jde o snahu poukázat na fakt, že to, co se před námi právě odehrává, se může dít a děje každému člověku. Herečka je zde pouze jen nevtíravým zástupcem celého lidstva. Naopak holínky zde opět figurují jako kontrastní prvek. Nejde jen o obyčejnou technikálii. Ale zpráva, kterou podávají, je poměrně zřejmá. Ačkoliv jsme všichni určitým způsobem stejní, něčím se každý odlišujeme. Stejně jako naše problémy a životní změny, kterým čelíme. Ještě více to vypluje na povrch divákova vnímání v momentě, kdy se voda začne poprvé do nádrže napouštět více - když se dostane tak vysoko, že protagonistce začne doslova téct do bot. Spouští klauniádu neúspěšných pokusů o jejich opětovné vylití. Vzhledem k neustále se zvyšující hladině působí její počínání komicky, ale neutuchající a stupňující snaha Dvořákové nakonec způsobí naprosté ticho, z kterého až mrazí. Všem začíná pomalu docházet tíživost a fyzičnost situace, v níž se nejen Dvořáková, ale s ní i celé publikum ocitne. V bodě, z něhož není úniku, který jen tak nezmizí, takže, ač chceme, nebo ne, musíme na něj reagovat a pokusit se o řešení. 

Ačkoliv je režisérova existenciální linka sebevíce zajímavá, plného zážitku se divákům dostane v momentě, kdy ji porozumí a začnou ji vnímat už jen na pozadí. Přesně v tom okamžiku se jim otevře jiná stránka představení - stejně strhující a poutavá. Velká část práce byla věnována především vizuální a hudební složce tvaru. Mimo jiné stojí za zmínku trénink s akvabelami, který herečka jako přípravu musela podstoupit. To se projevuje především, když je v krychli všech dvanáct tisíc litrů vody. Kreace předváděné v těchto chvílích oplývají ladnými pohyby. V přesném načasování se střídá jejich lehkost a živelnost. Chvílemi zavdávajícími dojmu, že se před našimi zraky nepohybuje žena, ale tvor, pro něhož je voda domovem. Mimo to si celý tvůrčí tým skvěle poradil i s jinými stupni vodní hladiny. Využil ji pro další efekty, které voda stříkající na stěny akvária může vytvářet. Časem a s postupně narůstající hladinou se dostává i mimo čtyři stěny nádrže a nachází si své cíle mezi členy obecenstva. Shodou okolností ten den pršelo, takže se postupně objevovaly v hledišti kapuce nasazené na hlavách diváků. Další nepochybný důkaz, že nejsme chráněni a vše se týká i nás samotných.

Hudební podkres pak trochu v temném ladění dotváří nesnesitelnost celé situace. Objevoval se ze začátku především v místech, kdy docházelo ke změně vodní hladiny. Pak už i nezávisle na ní. Směsice basového základu s až rituálně znějícími středy bez vokálů na pozadí blížícího se problému měla zprvu tendenci méně pozorným divákům chvílemi zakrývat hučení čerpadla. V následujících částech už ale tyto zvuky spolu nekolidovaly a spíše se střídaly a doplňovaly. Neméně důležitým prvkem bylo i ticho a dopadání kapek. Častokrát předcházely hlavnímu hudebnímu podkladu a působili jako ticho před bouří. Touto kompozicí vykouzlil Neznal prapodivný sluchový zážitek. Sice korespondující s děním v představení, ale jinak unášející mimo reálné sféry vnímáni. Pokud divák na chvíli zavřel oči a nechal se unášet na vlně vytvořených ruchů a zvuků, mohl v některých momentech pociťovat "mozkový orgasmus." Fenomén, který je v dnešní době populární především na internetové video knihovně YouTube v podobě ASMR videí*.

Všechny aspekty inscenace účelně, ale nenuceně, směřují diváka k finálnímu zápasu. Poté, co se nádrž naplní každou kapkou vody, ale jen tak, aby Dvořáková nemohla dosáhnout horního okraje nádrže, se začne s definitivní proměnou prostředí a tedy i úplně jinými podmínkami sžívat a opět následují tance ve vodě. Tentokrát v diváckému oku lahodícím rytmu. Jak nás ale režisér už několikrát během inscenace přesvědčil, co je teď, nemusí být za chvíli. Přesně v tom duchu se z ničeho nic začne celá krychle rychle vypouštět. Performerka, již uvyklá novému prostředí, začíná opět boj - tentokrát svůj poslední. S poslední mizící kapkou a tělesným záchvěvem končí na zemi. Světla potemňují a do ringu/akvária, tedy toho všeho, co nám nádrž připomíná, se opět pomalu spouští mikrofon. Poslední režisérská provokace a napínání diváckého očekávání, které zůstane nevyslyšeno. Herečka, stejně jako ryba na suchu, po všech eskapádách již nemá sílu a také, co říci.

Útvar, jenž Vít Neznal stvořil, ladně spojuje různé divadelní žánry, zkoumá jejich možnosti a průniky. Celek navíc působí rafinovaně, ale snaží se nenápadně a účelně schovat pod roušku mysticismu. Takto vytvořená atmosféra láká k nevšednímu zážitku, který se rychle dostavuje. Velmi přitažlivé je hereččina schopnost kombinovat hlubokomyslné monology s banalitou nových bot, které se jen tak najednou rozhodne prodat. Už si jich užila, tak mohou putovat dál. Další mazaný výpad, proti dnešní společnosti a konzumu, který nás dennodenně ovládá. Když poté s námahou na hranici lidských možností řeší nové skutečnosti, aby mohla následně ladně proplouvat vodní masou, nestačí se divák divit. Velmi precizně podaný výkon je navíc přesně načasovaný. Tím je schopný na sebe strhnou všechny pohledy, a to nejen křiklavými červenými holínkami. Kromě toho nenásilně, ale přesto dosti provokativním způsobem, komentuje lidský úděl. Ten je stejně jako představení plný nečekaných zvratů a situací, na něž nemáme vliv. V kontrastu s tím působí pouze limitovaný počet repríz, který je tedy přesně daný a neměnný. 

Jakub Liška


* Autonomní smyslově-meridiánová reakce. Jde o video záznamy, kde se za pomoci zvuků navozují příjemné pocity, dokonce můžeme hovořit o tzv. mozkových orgasmech.


NESNESITELNÁ TEKUTOST BYTÍ

Vít Neznal & kol. 

Jatka78


Námět: Vít Neznal, Kateřina Dvořáková

Režie: Vít Neznal

Dramaturgie: Kateřina Součková

Choreografie: Dora Sulženko Hoštová

Scénografie: Vít Neznal, Ivan Němec, Petr Vítek

Kostýmy: Mikuláš Brukner

Zvuk: Jan Sedláček

Hudba: Jan Čtvrtník

Light design: Michal Horáček


FOTO: Vojtěch Brtnický